Krvavé pohraničí

Vliv Pterrů na pohraničí vystupuje do popředí. Lze poznat, že tato sbírka byla sestavena jako první z trilogie. To však neubírá na zajímavosti postav a ději samotném. Sylvia této knize vládne a v kombinaci s Thompsonem, který se už po prvním díle stal mou nejoblíbenější postavou Pohraničí, dodávají knize obrovský šmrnc.

Oproti Krkvavému pohraničí je nástup Šíleného lesa o dost pomalejší. Velice rychle si odbudeme úvod. Hlavní postavy skončí v lese a děj se pomaličku line. I přes existenci akce se první půlka snaží spíše vykreslit postavy a celou nastalou situaci v Pohraničí. Při příchodu do Progessu jsou už tak karty vyložené na stole a stačí jen sledovat, kam nás to všechno zavede. Opět je přítomen jistý detektivní prvek, kdy je nám postupně odhalováno, kdo je hlavním viníkem. Obrovským plus je, že zas a znova je hodně těžké určit, kdo je dobrý a kdo zlý. Všechny postavy mají své motivy a pohnutky a Pohraničí rozhodně není černobílé. Čím dál tím víc to připomíná fantasy western než klasickou tolkienovskou fantastiku.

Po souvislém románu Likario se Vladimír Šlechta v Orcigardu vrací ke struktuře románu v povídkách. Oproti knize Nejlepší den (kde je tento postup rovněž použit) tu ovšem chybí společný motiv exodu týchž postav a peripetií, jež ho provázejí. Namísto toho je tu plno různých motivů jen si mezi nimi vybrat. A v tom je kámen úrazu. Povídky mají kolísavou kvalitu a různé vyprávěcí přístupy, dohromady je však nespojuje ani ustálená skupina vystupujících postav. Výsledek působí spíše jako antologie povídek různé kvality, které na základě vágní souvislosti skončily v jednom svazku. Knihy Vladimíra Šlechty ze světa Krvavého Pohraničí mám rád, ale tahle byla po Likariu rozhodně druhá nejslabší.

Melancholický příběh o tom, že zánik někdy zvládne vykřesat jiskru něčeho nového, ale neveselý opar zkázy se beztak nerozptýlí. Novela zapadá do světa Šlechtova fantasy světa Pohraničí a točí se okolo samostatné linky uprchlice Inge a zálesáka Faylorga. Hlavním hrdinou je ale vlastně umírající elfský hvozd Izironk, jehož efektní a neodvratné smrtelná agónie hluboce zasahuje hrdiny příběhu i národ elfů, pro než byl donedávna hvozd otcem, bohem i domovem zároveň. Příběh evokuje atmosféru Mijazakiho animovaných eposů Nausicaa a Princezna Mononoke a je stejně dojemný.

Solidní práce, jen ten začátek trochu pajdá. Jinak se ale autor nemá za co stydět a je to platný příspěvek do ságy Krvavého pohraničí. To je bohužel dobře i špatně.
Příběh beze zbytku závisí na již existujících reáliích krvavého pohraničí a ačkoli se tváří jako samostaný přídavek do cyklu, rozhodně tak pro čtenáře nefunguje. Já jsem četl knihu pouze po eponymním Krvavém Pohraničí a stačilo to, ale jsem si jist, že mnoho detailů mi jednoduše proklouzlo mezi prsty.